Takže je to tady, první česká kapela - SEE YOU IN HELL - hrála v Americe na 4 denním festivalu – v současnosti asi největším punk/hardcorovém festivalu v Americe, kde hrajou většinou samý provařený kapely – jmenovat je nebudu, podívej se na leták. Zkrátka, slovo klasika: „jak se to tak stane“...  

V roce 2008 vydává velký fanda a znalec českého hardcore/punku Zach (XBRAINIAX) na svém labelu Not Very Nice diskografii SYIH na CD a následně nabízí, že by nám udělal turné po USA se svým kámošem Danem (LOTUS FUCKER). Jinak Zach je opravdu znalec-maniak, několikrát nás zaskočil svými dotazy, když se ptal např. na české kapely, jako byli DOGS ANTI COPS – kteří odehráli v půlce devadesátých let jen pár koncertů bez jakékoliv nahrávky atd. Turné se začíná řešit od podzimu 2010, nejprve přichází nabídka na prázdniny 2011, vzhledem k tomu, že jsem už několikrát doma sliboval, že o prázdninách nikam nejedu a pak se vymlouval, že to nevyšlo, a že tohle se nedá odmítnout...někteří to znáte...tak jsem navrhl termín květen-červen, kdy je mi to jedno. Přichází návrh spojit turné s naší účastí na CHAOS in TEJAS, a že se zeptají organizátora Timmyho Hefnera. Timmy souhlasí a nakonec je naplánováno 14 koncertů po východní a střední části USA, s tím, že na CHAOS IN TEJAS oficiálně hrajeme na jednom koncertě – nicméně nás kluci připravují na to, že v rámci festivalu, probíhá celá řada dalších koncertů, které se domlouvají na místě.

Vzhledem k tomu, jak dopadly některé kapely (D.S.B. měli naplánované 3 týdenní turné) a na letišti je imigrační úředníci odmítli vpustit do země svobody a hned letěly zpět, tak jsme se rozhodli nic neriskovat a cestovat jen jako turisti – bez nástrojů. Měsíc před odletem to stejné potkává  INSTINCT OF SURVIVAL a organizátor Dan nám klade na srdce, ať si sebou určitě nebereme nic, z čeho by se dalo usoudit, že jsme kapela. Pokud se ptáte, proč by vás tam nepustili – tak vás obviní, že si tam jako kapela jedete vydělávat a nemáte pracovní povolení, haha. Že nic nevyděláte, je v tu chvíli nezajímá. Můj plán, že si vezmu alespoň šlapku na bicí, padá... Je to dost nepříjemná představa, že si nesmíte vzít nic, na co hrajete a na cizí nástroj máte odehrát dobrý vystoupení a hned druhý koncert je CHAOS IN TEJAS... Uvidíme...

Letíme z Prahy v úterý 31. května, přes Madrid do New Yorku – cesta probíhá dle plánu, jen nám nějak zapomněli zabookovat vegetariánský jídlo, ale co už, stejně se to nedá jíst – na omluvu nosí letušky neustále láhve vína. Takže po nějakých 14ti hodinách letu přistáváme v New Yorku, je 19:30 místního času a my musíme vystát frontu na imigračního úředníka – po dvou hodinách čekání jdeme každý do jiné fronty, čeká nás jen kontrola otisků prstů, zornic a otázka „Jaký je účel tvé cesty a jak dlouho se zdržíš?“ a jsme tady. Vítáme se s Danem, který nám oznamuje, že jedeme k němu do Washingtonu, kde přespíme a ráno vyrážíme. Drobná vada – je to skoro 400 km daleko a čekají nás další 4 hodiny cesty autem. Cestou pospáváme a ve dvě ráno dorážíme k Danovi domů, má pronajatý malý domek kousek od centra Washingtonu s dalšíma kámošema, ve sklepě mají zkušebnu a tady také přespáváme. Dan nám ukazuje desku “Útoku“, kterou vydal na svém labelu pro americké turné. Deska vyšla v nákladu 300ks, má nový obal a zvuk, který znovu masteroval Jack Control – vypadá to fakt hezky. Barvák dolisoval naše tři split EP a poslal je do Ameriky měsíc před začátkem turné – zatím nedorazily (že by americká pošta byla horší než ta česká..?), takže prodávat se budou jen LP a tour trika.

Jdeme spát a Dan nám oznamuje, že v osm ráno vyrážíme, sakra jen 5 hodin spánku. Ráno přijíždí kluci z LOTUS FUCKER, se kterými jedeme první půlku turné. Dodávka není moc velká – oficiálně pro 8 lidí (nás je ale 9!?!) a přijíždí už dost zaplněná. Vezeme sebou kompletní aparát – 2 kytarové aparáty, basový + bicí + několik kytar a zesilovačů a před autem je naše distro a batohy. Zpočátku to vypadá, že se to tam určitě nevejde, několikrát se vše přeskládává, něco Dan nechává doma, ale nakonec vyrážíme. Po cestě nabíráme bubeníka Johna, který zavzpomíná, že hrál v Brně v nějaké zkušebně koncert s AGHAST na bicí, haha, to je náhoda (bylo to v naší zkušebně). V autě jsme namačkaný jako sardinky, vepředu sedí dva, uprostřed tři a vzadu místo třech lidí jsou čtyři, je to tělo na tělo, venku je 35 stupňů ve stínu (asi 50 stupňů na slunku) a to nejhorší, nefunguje klimatizace. Místo klimatizace musí být otevřená přední okna u řidiče a spolujezdce a to je před námi 1100 km a 11 hodin jízdy do Nashvillu (Tennessee) – představ si, že sedíš nalepenej na dalšího člověka, teče z tebe pot proudem a cesta je nekonečná... Haha, první zastávka byla po 300 km, klasika na benzínce, benzínky nejsou u dálnice, na každou musíš sjet, někdy je to i několik km. Benzín a nafta se prodávají na galony (galon = 3,78 litru), stojí zhruba 3,5 dolaru – na severu v okolí Chicaga byl o dolar dražší, ale pořád je o polovinu levnější než u nás... Na některých benzínkách musíš nejprve zaplatit a potom si načepuješ zaplacenou částku. Trochu nezvyklý je prodej nápojů, hlavně co se týče velikosti. Malá káva – 1/4l, střední 1/2l a velká 1litr, řidiči kamiónů si nosí na kávu vlastní dvoulitrové nádoby – co by na to řekli v Itálii, haha – výběr je veliký, 5-10 druhů kávy. Stejně tak nápojové automaty – malý nápoj 0,5 l, střední 1l a velký 1,5l. Američané jsou mistři obchodníci a velice často člověk naráží na slevy typu kup 2 a zaplatíš jedno, což je sice na první pohled lákavé, ale nutí tě to k větší konzumaci a potom není překvapením, když ve městě potkáváš lidi, kteří jezdí na elektrickém vozíku, protože jsou tak tlustí, že nemohou chodit.

Po dalších 300 km další benzínka a Jožka si kupuje sandály – ha – zapřísáhlý odpůrce a posměváček sandálů zakládá black metal hippies komunitu a vysvléká se v autě do trenek, alespoň ta černá barva ho ospravedlňuje – v autě je jak v sauně a konec cesty v nedohlednu – kupuju si první pivo, samozřejmě dostávám ho v sáčku. Prodej piva na benzínkách probíhá nejčastěji po kartonech, minimálně 6 kusů, vzhledem k tomu, že se staví po 300km, nemá cenu pivo kupovat, vypít 6 piv a další 2,5 hodiny nechcat je pro absolutní tvrďáky – v autě se nesmí pít, pokud by policie našla v autě jen prázdnou láhev od alkoholu, tak řidič platí pokutu. Pití alkoholu na ulici, tak to je zvláštní kapitola – v každém státě je to jinak – v některých můžeš v neprůhledném obalu, v jiných, např. New York, nesmíš alkohol na ulici ani otevřít, což někteří členové pocítí na vlastní kůži... Jinak krajina po cestě je většinou dost stejná, projíždíme státem Virginia, kolem je dost zeleně, lesy, na dálnici je poměrně rušno, maximální rychlost je 70 mil/hod (120-130km/hod.), my jedeme tak 80-90 mil/hod., kluci z LOTUS FUCKER se postupně střídají u řízení. Potkáváme dost kamiónů, některé nás běžně předjíždí a to i v rychlosti 130 km/hod., za celou dobu turné jsem neviděl žádnou bouračku a lze říci, že všichni, se kterými jsme jezdili v autě, řídili velice dobře (velký vliv bude mít asi to, že jezdí od 16 let a auto mají snad všichni).

V 19:00 přijíždíme do Nashvillu, žádné bloudění, 3 členové LOTUS FUCKERF mají GPS v mobilu. Dan nás upozorňuje, že je zde jiné časové pásmo – je 18:00 a tedy o hodinu méně. Koncert se koná v přízemním domku v klidné čtvrti, asi 3 km od centra a pořádá ho Hamilton Colectives – zrovna mají schůzi. Chvilku čekáme, až skončí a chystáme se k odjezdu na večeři. Jožka radostně skáče do auta a hlavou naráží do malého výstupku nade dveřmi a končí to 6 cm dírou do hlavy, vybíhá z auta, celý obličej od krve – a to jsme neodehráli ani první koncert, kluci z LOTUS FUCKER jsou dost v šoku a ptají se, co jako budeme dělat, zbytek naší kapely jim se stoickým klidem oznamuje, že vše je OK, že to se Jožkovi stává a že já se o to postarám – jsem doktor (to ano, ale farmacie). Rána je na čele a je to hodně hluboký – kluci američtí navrhují, abych to sešil – mít špatně sešitou ráno přes půl čela na celý život není to pravé, takže nastupují mašličky, je strašný vedro (36 ve stínu) a stále to krvácí, prosím o nějaký led – kluci přináší zmrzlou kostku se špenátem, ptám se amíků, jestli mají v autě lékárničku – ne, naštěstí jsem si vzal sebou z domu jeden obvaz. Je to vlastně úžasný pohled, čeká nás první koncert a Jožka sedí se špenátem na hlavě před klubem s rozmlácenou hlavou... Po 20 minutách to přestává krvácet, mašličky moc nedrží – Jožka si odmítá ostříhat kus vlasů (prý: „nebudu vypadat jako blbec“). Chtělo by to klid, ale hladový Jožka s námi vyráží na večeři do mexické restaurace, samozřejmě ostré jídlo, začíná se potit a začíná to znovu krvácet.

Vracíme se na místo koncertu, Jožka vytuhává na trávníku a já vyrážím do města. Nashville, jako hlavní město country, si přece nemohu nechat ujít. Podle mapy to není daleko, tak 3km. Vyrážím sám, jdu po chodníku po 4th street. Ulice jsou liduprázdné, občas projede nějaké auto. Jdu kolem nějakých skladišť, většina obchodů je prázdných, potkávám pár černochů, kteří se na mě hodně divně dívají (pěšky chodí jen asi největší chudáci, co nemají na auto), stmívá se a začínám mít divný pocit. Možná to bude tím, že jdu kolem hřbitova, ale začínám přemýšlet, co bych dělal, pokud by mě někdo přepadl (mám u sebe všechny peníze, kartu, foťák). Začínám podvědomě zrychlovat. Jak se blížím ke středu města, začínám potkávat i nějaké lidi, samozřejmě jak parkují auto na přilehlých parkovištích. Mým cílem je Broadway street, jak se píše v průvodci, tohle místo je vrcholnou poutí pro příznivce country hudby. Nejsem žádný velký znalec, ale musím přiznat, že díky mým rodičům jsem na tom vyrostl a Pavla Bobka mám rád doteď (pro nezasvěcené, P. Bobek jel ve svých 70 letech nahrávat desku do Nashvillu – a samozřejmě covery J. Cashe - respekt, která vyšla v loňském roce na vinylu). Procházím se po Lower Broadway, kde je jeden klub vedle druhého, nad hlavou blikají neóny, a ze dveří salónů se ozývá country, je to vlastně hospoda na hospodě a v každé hraje živá hudba, lidí plno, kovbojské boty jen dusají. Na ulici potkávám několik lidí, kteří hrají na kytaru jen tak na zemi – no kdo by si nechtěl zahrát na kytaru v Nashvillu? Před klubem Stages stojí chlapík, který by jako z oka vypadl Elvisovi – bílý kalhoty do zvonu, opasek, sáčko, vyšívaná košile a samozřejmě brýle – Elvis v Nashvillu nahrál několik svých nejznámějších písní. Chvilku se zastavuju u každého klubu a poslouchám, moc dlouho to nevydržím, protože mě nahaněči vždy tahají dovnitř. Trochu fotím a vyrážím zpátky. Cesta je v podobným duchu.

Ale už vidím ulici, kde se koná koncert a právě se chystají LOTUS FUCKER a po nich jdeme my. Je to první koncert a je to trochu šok. Za prvé, každá kapela hraje na svůj kompletní aparát, tzn. vlastní bicí, kytarový hlavy a bedny a po odehrání se to celé přestavuje. Nám vše půjčovali LOTUS FUCKER, kteří hráli před námi, takže jsme to měli jednodušší. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně každá kapela v Americe musí mít k dispozici dodávku nebo velký auto, jinak si nezahraje – na žádné půjčování aparátu se tady nehraje (to ale neznamená, že když se ti něco posere, že by ti nikdo nic nepůjčil, v tom jsou tady zase všichni poměrně vstřícní). Klub (to je honosný název, většina koncertů byla ve sklepě u někoho doma) nebo organizátor zajišťuje jen aparát na zpěv. Tohle se týkalo asi 99% všech koncertů, kde jsme hráli. Kapely hrají jen 15, maximálně 20 minut a to velice intenzivně – myslím si, že je to ideální délka setu, protože to aspoň nenudí. Kapely nedělají žádné zvukovky, zkrátka postaví aparát a hned hrají – no, někdy je to trochu na škodu, ale od prvních tónů jedou na plný plyn. Na koncertě nedostaneš žádné pití ani jídlo zdarma a většinou se ani žádné neprodává, takže musíš se postarat sám dopředu. Samozřejmě, pokud s tím počítáš je to OK, ale my to vůbec netušili a v okolí se nedalo nic koupit. Na některé koncerty organizátoři nedělají žádné plakáty a veškerá propagace je přes internet, facebook a tweet...

Zpátky ke koncertu, LOTUS FUCKER – před turné jsem si půjčil od Filipa desku a přiznám se, že mě to moc nebralo, bordeloidní noise-punk, ale na živo se mi to líbilo od prvního koncertu. Dan, zpěvák, řádí jako uragán, neustále běhá mezi lidmi. Jinak LF mají 2 kytary – jedna je čistokrevný noise a druhá 12ti strunná – Patt vyhrává melodické linky a Johnovy punkový bicí tomu dodávají šťávu – 10 minut a je konec.

Nastupujeme my, lidí je tak kolem 60 , dáváme zvukovku – až na menší problémy se zpěvem se to zdá OK. Sakra, v druhým vále vypadává basa a ve čtvrtým si Tom musí půjčovat basu od Briana z LF. Filipovi se rozlaďuje kytara a zvuk je noise jak prase. No, dohráváme set, lidi sice moshují, ale pocity máme rozporuplné – velkou roli hraje, že každý hrajeme úplně na cizí nástroje, takže snad to bude příště lepší. Prodáváme i nějaký merch – takže OK.

Jsou 2 hodiny ráno, po koncertě nakládáme aparát a vyrážíme rovnou do Austinu – je to 1400km. Čeká nás noc v autě – a jak říká Filip: „vypadá to že spíš, ale přitom oka nezamhouříš“ – a to nemusí nikdo z nás řídit. Kluci z LOTUS FUCKER  zasluhují totální respekt, zatímco je většina v nás v komatu, oni musí řídit, mění se zase po 300 km, se světlem přichází opět vedro. Zadní řada sedadel, kde jsou 3 členové SYIH je na pokraji zhroucení, Filip moc nemluví, nepije a ani nejí, stále jen opakuje: „Proč nám to Jarmila nezatrhla?“ (to je moje žena, která má výhrady k délce turné – vždy). Ostatní na tom nejsou lépe, jen já se provokativně tvářím, že vše je v pohodě. Hlavní sílu mi dodávali kluci z LF, kteří se tvářili po celou dobu turné, že je vše OK a k tomu ještě museli řídit. I když nerad, musím konstatovat, že jsme změkčilí Evropané, kteří toho moc nevydrží. Po cestě projíždíme státem Arkansas. Je to vlastně nekonečná rovina, všude jsou pole, pase se dobytek, v dálce je občas vidět nějaká farma a náhle vjíždíme do Texasu. Krajina se mění, postupně přibývá domů u cesty. Zastavujeme v Dallasu, klasicky na benzínce.

Americká města jsou si dosti podobná, v pomyslném středu se nachází 2-5 mrakodrapů, kolem jsou rozesety nějaké vyšší správní budovy, historické budovy tvoří většinou jen radnice, popřípadě nějaký kostel, obchodů je zde relativně málo – ty se soustředí do velkých obchodních center mallů, které jsou na okraji města. Střed města i jeho nejbližší okolí vypadalo většinou dost poloprázdně. Prázdné nefunkční obchody, nabídky k pronájmu, mnohdy v této části bydleli sociálně slabší občané. Ti majetnější se asi vystěhovali na okraj města do svých příměstských domků obklopených zelení. Pro nás, kteří jsme zvyklý, že střed města je srdce města, které nejvíce tepe, to bylo dost zvláštní.

 

2. června 2011 CHAOS IN TEJAS – den první

Odpoledne dorážíme do Austinu, hlavního města státu Texas. Ubytování bude na 4 dny festivalu v hotelu La Quinta Inn. Zatímco Dan vyřizuje ubytování, tak my si užíváme klimatizovaných prostor hotelového lobby, zdravíme se Zachem (BRAINIAC), basákem Johnem (BRAINIAC) a dalšími. Dan objednal 2 pokoje, v jednom bydlí LOTUS FUCKER a v druhém my s Danem – jsou to dvojlůžkové pokoje, s klimatizací a koupelnou.  Dvě lůžka a pět lidí, to nějak nesedí. Samozřejmě, my jsme tady načerno, takže Dan dává na dveře cedulku neuklízet, aby nikdo nechodil do pokoje. Všichni dávají postupně koupačku a vyrážíme se podívat na místa, kde se konají jednotlivé koncerty festivalu.

Je to kousek od hotelu a vše se odehrává na jedné ulici – Red River street. On to není festival, jak to známe od nás: volné prostranství, kde je postaveno několik pódií, stany, kemp... Tady je to vlastně název, zastřešující čtyřdenní maraton koncertů v klubech, které ale nemají nic moc společného (Emo´s, Red 7, Mohawk, Beerland a další). Nejsou to žádné punkové kluby, ale komerční místa, kde se konají koncerty kapel od CITIZEN FISH přes BAD MANNERS po CAVALERA CONSPIRACY.

Lístky na festival: neexistuje žádný jeden lístek na všechny koncerty, každý klub prodává svoje lístky na svoje koncerty, je pravda, že by to trochu postrádalo smysl – vše probíhá v uzavřených částech a každý klub má určitou kapacitu a většina hlavních koncertů probíhá ve všech klubech současně, takže si každý musí vybrat, co ho zajímá a koupit si lístky na konkrétní koncert, některé kluby prodávali několikadenní vstupenku, ale zase jen na jedno místo. Rozhodování na co jít, je pro některé náročné – ve stejnou dobu hraje několik kapel, které jsem chtěl vidět. Rozhoduje trochu i cena – lístky se pohybují od 15 dolarů do 35 dolarů za koncert - nejdražší je Emo´s. Nedá mi to, abych nezmínil menší rip off na návštěvníky hlavního koncertu v Emo´s, kde měli hrát LÄRM. Jak asi víte, tak LÄRM hrají jen jeden koncert ročně a většinou na nějakém festivalu. Nejdražší koncert (35 dolarů) byl v sobotu, kde měli LÄRM hrát, zhruba týden před festivalem je oznámeno, že LÄRM nehrají, ale žádná náhrada za to není a cena zůstává stejná. Možná Vám to připadá srandovní, že řeším peníze za koncerty na festivalu, ale pokud by sis vybral jen jedno místo a to Emos, kde byly nejlepší koncerty, tak dáš za 4 dny 100 dolarů za večerní koncerty ( a nejedná se o záležitost typu začátek ve 12.00 a konec ve dvě ráno –  tady koncerty začínají v 18:00 a končí 1:30).

Vstupenky pro kapely: už v lednu, když jsme řešili věci kolem turné, tak jsme se ptali na lístky na ostatní koncerty, kde nebudeme hrát. Bylo nám oznámeno, že volný vstup máme jen na koncerty, kde hrajeme nebo pokud nás někdo napíše na guest list. Na ostatní si je musíme koupit – byl jsem trochu překvapen, ale říkal jsem si OK. Je to tak, nemá smysl to řešit. O to větší překvapení bylo, když jsem četl report Banána v Hluboké Orbě, kde popisuje, že přes PROPAGANDHI získali pásek na ruku na koncerty, který je opravňoval ke vstupu na většinu akcí – nějak tomu nerozumím, asi některé kapely jsou si rovny a některé jsou si rovnější.

Takže jsme omrkli, kde jsou jednotlivé kluby, a stavili jsme se do mexické restaurace na jídlo. Návštěva restaurací probíhá poněkud jinak než u nás, člověk se cítí opravdu jako host. U vstupu čeká člověk, který tě usadí ke stolu, číšník přináší na stůl karafu s vodou a skleničky a po celou dobu návštěvy je voda samozřejmě zdarma. Naši 2 znalci pálivých jídel mohutně vybírají a následně se pěkně zapotí. Holt, mexická jalapeňa nejsou česká jalapeňa. Některé podniky si tringelt započítávají automaticky do útraty. Nakonec útratu dnes platí Dan, takže Filip se po několika dnech i usmívá.

Po jídle si chceme vyzvednout lístky na koncerty, na kterých nehrajeme a já je koupil přes net – na vstupu nám oznamují, že ať se stavíme až těsně před koncertem. Jdeme na chvilku na hotel. Moc se nezdržíme, protože za chvíli začínají první koncerty. Já a Tom jdeme do Beerlandu podpořit LOTUS FUCKER, Jožka jde dát svůj temný večer do Red 7 na ACEPHALIX, HOODED MENACE a Filip potkává spousty starých známých, takže je každou chvíli někde.

Když jdete v Americe do klubu, kde se prodává alkohol, musíte ukázat ID (identification document). Pokud ho nemáte, máte smůlu a nikam nejdete. Běžný jev na festivalu byl, že před klubem stála fronta lidí na kontrolu ID. Kluci a holky americký jsou slušně vychovaný, takže nikdo nepředbíhá a všichni, kdo přichází, si stoupají na konec fronty.

Beerland je z klubů, kde jsme hráli, asi nejmenší – veliký jako 007, jen má vyšší strop. LOTUS FUCKER se zrovna chystají. I když se hraje v klubu v rámci festivalu, opět každá kapela na svůj aparát – komplet bicí + bedny + zesilovače. Většina kapel se zvládá nachystat do 20 minut + 15 minut hraje, návštěvnost nic moc – 10-15 lidí. No, je to první den festivalu a většina lidí je v Emos, kde hrají CROMAGS, SLOWMOTIONS a další. Hrají trochu jiný set než včera, noisová kytara je vysolená jak prase – ale Dan vládne. Po nich nastupuje TED LEO. Chlapík hraje jen sám na elektrickou kytaru a hraje stejný písně jako se svou kapelou TED LEO AND THE PHARMACISTS. S kapelou je to lepší. Pod pódiem je tak 20 lidí. Další kapela je NU SENSAE, moc nás to nebaví, tak dáváme s Tomem pivka na baru. Na baru jsou umístěný takový zvláštní nádoby, kam lidi strkají peníze. Zpočátku to nějak nechápu, ale posléze si všímám, že tam lidi dávají tuzéry a na nádobách je nápis něco jako: ´tady nestačí říci děkuji, tady jste v Texasu´ – pravděpodobně tuzéry jsou jediným příjmem barmanů, ale jak si o to říkají, je trošku drsný. Dan nám oznamuje, že se koná ve dvě ráno koncert TRAGEDY. Je toho na nás trochu moc, jsme nevyspaní, vyzvedáváme Jožku a Filipa a jdeme se konečně vyspat do postele.

 

3. června 2011 CHAOS IN TEJAS – den druhý

Je pátek, 8 hodin spánku mě postavilo na nohy, ostatní mají půlnoc a já vyrážím nasát atmosféru města. Hotel je kousek od Kapitolu státu Texas. Budova je věrnou kopií toho ve Washingtonu, jen stavební kámen má mosaznou barvu. V návštěvnickém centru si lze vyzvednout spoustu map Austinu a okolí. Kapitol je normálně přístupný veřejnosti, čeká vás jen kontrola osobních věcí. Budova je velkolepá a zrovna se zde koná koncert vážné hudby. Chvilku se procházím parkem a vyrážím do města. Přes den je ve městě celkem mrtvo a ožívá až po soumraku. Co mě zaujalo, byl závlahový systém pro stromy vysazenými na ulicích. Každý strom má vlastní přísun vody (ke každému jsou pod zemí vedené hadice ke kořenům), který je asi nějak centrálně regulován.

Mám celkem hlad, takže rád bych narazil na nějaký obchod s potravinami. To je ale v Americe celkem problém. Většinou si lze něco koupit v tzv. drugstorech – kombinace lékárny, drogerie a částečně i potravin (CVS, Wallgreen), nemají tady ale žádné pečivo. Naštěstí po hodině chůze nacházím Wood Foods Market, prodejnu zdravé výživy velikosti Tesca, výběr neskutečný – veganské sýry, tofu salámy, zmrzliny atd. Na zpáteční cestě potkávám u Kapitolu Filipa, ostatní jsou na hotelu a před chvílí vstávali. No, jsou taky dvě odpoledne.

V hotelu je bazén, okupovaný pokérovanými punks. Dávám koupačku, z naší výpravy jediný, kecám s lidma o včerejším koncertě TRAGEDY – moc si to neužili, v sále pro 200 lidí jich bylo 400, takže ničeho nelituji. V 17:45 hrajeme v Beerlandu. Koncert zahajují LOTUS FUCKER, sál je oproti včerejšku z větší půlky zaplněn. Dan zase vbíhá do publika, moshuje jak o život a najednou prásk, má něco s kolenem. Kurva, nemůže chodit, sedá si na pódium, ostatní mu přináší led – koleno mu otíká. Po LOTUS FUCKER nastupují punknoisový MAUSER z Floridy, předvádějí dis-beatovou noisovou smršť, vály s jednoduchou stavbou mají úžasnou sílu. Rozjíždí se divoký tanec, basák hraje na kytarovou šipku, na které má natažené basové struny. Krátký, rychlý, hlasitý a po 10 minutách je konec, momentálně nahrávají LP. Další jsou pro mě dosud neznámí NUKKEHAMMER z Ohia, hrají jen ve třech a sami se označují jako crusthardcore bez kudrlinek. Mají poměrně dost výraznou basu a oba kytaristi se střídají ve zpěvu. Zrovna teď jim vychází EP. Opět hrají jen 10 minut, takže když máme nastoupit my, zvukař nás upozorňuje, že máme skoro 20 minut času do začátku hraní. Nám to nevadí, ale zvukař je neústupný, takže čekáme na přesný čas – což je celkem neuvěřitelné, že nějaká kapela musí čekat uprostřed koncertu, protože by hrála moc brzy. Nastává opět výměna aparátu, Tom zase pokouší svou novou basu, dáváme jako jediní ten večer zvukovku, zvukař mává a my můžeme hrát. V sále je dost plno a Jožka rozjíždí divokou show. Ve druhým válu se Tomovi ztrácí basa – výměna je tentokrát rychlá. Zpěv skoro neslyším a Filipovi se stále rozlaďuje kytara. Hrajeme 15 minut, je to lepší jak včera, ale kluky stále zrazují nástroje. Následuje blesková výměna aparátu a už se chystají PERDITION, na který jsem se hodně těšil. V Maximum Rockenrollu na ně vychází oslavný recenze, jejich koncerty byly označovaný za koncerty roku. No, já teda byl dost zklamaný, zpěvák zpíval tak půl koncertu bez mikrofonu, a tak násilný pogo jsem dlouho nezažil. Totální masakr a zvukově to byl bordel jako prase. A konečně nastupují očekávaní japonští ISTERISMO, mistři noise punku a hlukové stěny, bohužel aparát nestíhá a zní to dost chaoticky. Kluci sice mají skvělou image, ale pro mě zklamání, opět hodně divoký mosh. Jako poslední hrají švédští ASTA KASK, ale to už se vydýchávám venku.

Po koncertě se sál rychle vyprazdňuje, většina lidí se přesouvá na večerní koncert do Emos, který už začal. My pomáháme balit aparát LOTUS FUCKER, Dan má koleno jako balón a nemůže vůbec našlápnout na nohu. A to je před námi zbytek tour a v druhé půlce má dokonce řídit. Dan se, ale tváří že je vše OK, že to bude dobrý, ostatní mu pomáhají do auta a jedou k doktorovi. My se přesouváme také do Emos, kde to už začalo, na vstupu ukazuji potvrzení o zaplacení vstupenek a dostáváme razítka. Samozřejmě kontrola věku nesmí chybět. Razítko se striktně dává na levou ruku. Jožka je všude potetovanej a nabízí pravou ruku, aby to bylo víc vidět. V žádném případě, dnes se dává razítko na levou, tady jseš v Americe kluku, takže poslouchat. Tento koncert měl na vstupu označení – vyprodáno.

Emos je hodně velký klub, který má venkovní a vnitřní stage, na obou probíhají koncerty zároveň, jede se přesně dle časového harmonogramu. V klubu je bankomat na výběr peněz, pivo se prodává jen v plechovkách, ale barmani jsou rychlí jako vítr, většinou dlouho nečekáš. Distra zde mají jen kapely, co hrají + Felix Havoc. Když jsme přišli, zrovna hráli IRON LUNG. Nikdy jsem to moc neposlouchal, v podstatě mě k tomu přivedli kluci ze SHEEVA YOGA a na živo to bylo masakrální. Powerviolence zahraný ve dvou, jen kytara-hubeňour a bicí-řezník. Vynikající, zvuk, nasazení a tady jsou hodně populární. Pod pódiem to vřelo. Další jsou deathmetalový INNUMERABLE FORMS  z Bostonu. Měli neuvěřitelně sytej a hutnej zvuk. Byť tento styl vůbec neposlouchám, tak tady jsem vydržel celý set. Jak by taky ne, když hráli 15 minut. Po nich nastupují australští  EXTORTION, předvádí další vynikající powerviolence, na kontě mají poměrně dost nahrávek a na živo zní neuvěřitelně dobře. Zpěvák hubenej jak tyčka sebou zmítá po pódiu a pod pódiem to nejenom vaří, ale přímo vybuchuje. Asi bych měl zmínit, že v Americe je na koncertech poměrně dost násilný most. Circle pity probíhají tak, že lidi běhají dokola a rukama boxují kolem sebe. Další oblíbenou věcí je, že běhají z jedné strany na druhou (od stěny ke stěně), tam se odrazí a plnou silou – nejčastěji o nějaká lidská – těla pokračují dále. Stage diving, skáče se po nohách a na nějakou ohleduplnost zapomeňte, sám jsem dostal kopačku do žeber – jinak v Emos visely cedule zakazující stage diving – pod hrozbou vyhození z klubu, ale na festivalu se skákalo jako o život. Po chvíli jsem i pochopil, proč pod pódiem skoro nikdo nefotí, foťák dlouho nepřežije. Na první pohled mi to přišlo dost násilný, především v souvislosti s tím, jak to u nás řešíme. Několikrát jsem viděl, jak někdo dostal kopačku nebo ránu pěstí, včetně holek, ale nikdo to neřešil a ani si nestěžoval. Zkrátka život je tady tvrdej a s nikým se nemazlí. Na druhou stranu tady nikdo nemusí poslouchat třeba Houdyho nářky, že někdo někomu šlápl na kuří oko a ani jednou nikoho nenapadlo stát na pódiu. Šel jsem na pivo a vidím Dana, jak sedí na dvoře klubu, na noze má ortézu a vedle sebe berle. Tváří se, že je vše OK, sice to trochu bolí, ale koncert si přece nenechá ujít. Nabízím mu, že na pokoji mám nějaké prášky na bolest, ale říká, že ne, že to vydrží – respekt.

Na pódiu se už chystají newyorští CITIZENS ARREST, kapela, která hrála koncem 80. let a po několikaleté pauze se odhodlala zase hrát. Na druhou kytaru hraje Ted Leo (TED LEO AND THE PHARMACISTS), který vypadá asi nejmladší. Ostatní jsou takový postarší tatíci. Dávají všechny staré pecky, obecenstvo zpívá s nimi. Nedávno vydali i nové EP s novýma válama, takže to nebude asi jen reunion na pár koncertů – no uvidíme. Jako poslední hrají AUTOPSY, pro spoustu lidí včetně Jožky legenda, pro mě jen další metalová kapela, kterou znám jen podle názvu. Vynikající zpívající bubeník, kytaristi výborní hráči. No, tak 20 minut jsem si to užíval, dalších 15 mně to přišlo stále stejný a po hodině jejich hraní jsem si říkal, že už by mohli skončit. Filip a Tom jsou na tom stejně, usínáme ve stoje. Jdu najít Jožku, který stojí pod pódiem se zavřenýma očima. Když mu říkám do ucha „Nespi, jdeme domů.“, tak otvírá oči a říká, že nespí, že to prožívá a že tu chce být do konce. Bohužel, tři je víc jak jedna a my máme kartu od pokoje, takže jdeme spát. Dan s berlama vyráží ještě na nějaký noční koncert – neuvěřitelné.

 

4. června 2011 CHAOS IN TEJAS – den třetí

Je sobota a v 11 dopoledne začíná 2ND ANNUAL BREAKFAST SHOW, kterou pořádá Ken Sanderson z Prank Records a kde hrajeme. Na koncert jdeme pěšky a konečně si začínám užívat, že sebou nemusím nic tahat na bicí. Koncert se koná asi 3km od hotelu na okraji Austinu. Je to venkovní koncert, kdy vedle bistra na přilehlém trávníku je postaveno provizorní pódium. Organizátoři doufají, že snad nepřijedou policajti.

LOTUS FUCKER přiváží aparát a hrají jako první. Dan má na noze ortézu a s berlama se dokulhává k pódiu, kytary začínají vazbit a už to jede. Dan začíná řádit, mává berlou nad hlavou, skáče po jedné noze, ve finále trochu dochází síly, ale stejně klobouk dolů. Zvukově to byl dnes dost bordel, ale Dan to svojí show vyrovnává, protože jiní lidi by koncert zrušili a leželi s nohou na polštáři na hotelovém pokoji – je to ďábel. Druzí hrají IRONG LUNG, jako včera vynikající, nemám slov. Pod pódiem se rozjíždí pravej americkej moshpit, komu to vadí, tak si stoupne dál. Další jdeme na řadu my, je pravý poledne, slunce mi svítí do očí a za mnou se po stěně plazí břečťan. Tak takhle jsem ještě nikdy nehrál. Dáváme ultrarychlej a typicky americkej set – 6 válů – 15 minut a končíme. Jako poslední hrají NO STATIK. Relativně nová kapela, kde hraje basák z ARTIMUS PYLE. Je to opět hodně postavené na jeho temné base, akorát je to více punkovější a mají ženský zpěv, vynikající show. Zrovna teď jim vyšlo LP na Prank records.

Po koncertě prodáváme nějaký merch a pomalu uklízíme aparát. Jinak na koncertě mohlo být tak 100-120 lidí, Vstupné bylo dobrovolné, Ken to obcházel s pytlíkem a v podstatě nebyl nikdo, kdo by něco nedal. Po cestě zpátky se rozhodneme koupit něco na jídlo, doporučuji Whole Foods, obchod se zdravou výživou. Je to kousek dál, ale něco takového se musí vidět. V půlce cesty mně všichni nadávají, že je to daleko, a že to nevydrží, a že jsem svině záludná. Je pravda, že je to skoro 4km pěšky, pravé poledne, jdeme na sluníčku a není se kam schovat – jsou to evropský sračky.

Po cestě do hotelu, všichni usínají, já se jdu osvěžit do hotelového bazénu a vyrážím na burzu desek, která se koná v klubu Red 7. No, burza to moc není, je zde asi pět prodejců, kteří neprodávají svou sbírku, ale regulérně se živí prodejem desek. Výběr veliký, ceny ucházející, něco málo nakupuji a jdu se podívat do obchodu, který zde provozuje Ken Sanderson z Prank records. Není to úplně obchod, pronajal si na konání festivalu garáž s klimatizací a na stolech jsou krabice s deskama – výborný výběr a ty ceny, desky MUSTANG za 5 dolarů, nemohu uvěřit, Ken mě upozorňuje, že celá řada desek je second hand, ať si je pořádně prohlédnu, nicméně většina desek se pohybuje mezi 8-12 dolarama. Za ty stejný desky u nás platím 16-20 dolarů. Škoda, že máme celé turné před sebou a v dodávce je málo místa. Přicházím do hotelu a samozřejmě spoluhráči, známí spáči a povaleči, vylézají z postele. Vyrážíme na sobotní večerní show, po cestě se stavujem na jídlo v mexické restauraci, opět skvělé jídlo a obsluha.

Jako první hrají MAUSER, koncert se trošku opožďuje, protože zvukařům nejede elektřina. Ale po deseti minutách je vše OK a MAUSER spouští svůj noise d-beat. V Beerlandu se mi líbili o trochu víc, ale i dnes večer to bylo velice dobré. Po nich nastupují WILD///TRIBE z Texasu, dva zpěváci, mají namalované pásky přes oči a rozjíždí divokou show, slízají dokonce z metrového pódia a zpívají mezi lidma. Když jsem to poslouchal na internetu, tak mi připomínali WBTD (WORLD BURNS TO DEATH), na živo to tak dobrý nebylo, ale show vynikající. Na další kapelu jsem se hodně těšil. Myslel jsem si, že už dávno nehraje. Ano, jsou to SPASM 151 z Dallasu. Tahle nedoceněná kapela hraje směs hardcore-metal-punku. Dnes večer patří k tomu nejlepšímu, co jsem tady viděl. Velice dobrý zvuk, zní to jako by POISON IDEA zkrátila vály a hrála je trochu rychleji. Vepředu na ně paří jen pár starších veteránů a my, škoda, bylo to vynikající. Následují japonští ORIGIN OF M  z Hiroshimy. Zpěvák provozuje známé vydavatelství Blood Sucker Records a zpíval v GUDON. Tahle jeho nová kapela hraje mnohem více technicky, dominantní basa a kytara hraje samý sóla. Dnes večer nemají moc dobrý zvuk, ale v rámci turné s nimi odehrajeme spoustu dobrých koncertů. Před pódiem to začíná houstnout, chystají se ISTERISMO. No, koncert byl ještě větší noise chaos než v Beerlandu, ale lidi to baví, paří jako o život. Následují finští KIELTOLAKI, celkem jsem se na ně těšil, jejich poslední deska byla vychvalována do nebes. Mají strašně divný zvuk, hlavně basa – moc se jim to nepovedlo. Před pódiem je zase plno, budou hrát KRIEGSHOG, tohle je jejich poslední koncert, před půl rokem se rozpadli. V Americe jsou velice populární, je to lepší než ISTERISMO, ale stejně je to příliš chaotic noise punk. Japonským kapelám chybí jejich skvělý japonský aparáty a malý japonský kluby, kde to zní o několik set procent líp. Publiku to vůbec nevadí, rozjíždí se asi nejdivočejší mosh večera. Po deseti minutách mě to přestává bavit, a tak se jdu podívat na vnitřní stage, kde hrají MIASMAL, vynikající zvuk a basák v posledním vále likviduje basu. Přichází poslední kapela večera a tou jsou, DOOM. Od začátku jedou na plný hřebík, vynikající zvuk, nasazení, pro mě nejlepší kapela festivalu a to je moc neposlouchám. Jdeme spát.

 

5. června 2011 CHAOS IN TEJAS – den čtvrtý

Je neděle a do 12:00 musíme opustit hotel, takže dávám ještě naposledy bazén, ostatní si užívají na pokoji válení – schválně se jich zeptejte, co v Austinu viděli za 4 dny – byl to jen hotelový pokoj a ulice, kde byly všechny kluby. Postupně balíme a nakládáme vše do auta. Dnes hrajeme poslední show na festivalu v Emos ve 21:00, takže většinu naší posádky trochu děsí, co dělat do té doby. Venku je zabijáckých 37 ve stínu.

Přesouváme se do klubu Red 7, kde se koná odpolední koncert se vstupem zdarma. Klub má zase venkovní a vnitřní stage, na kterých se postupně střídají kapely. Já dávám jen LOTUS FUCKER – dnes zatím nejlepší vystoupení. Dan během setu mlátí berlou do pódia jako šílenec – skvělá show, MAUSER, PHOBIA – vynikající, totálně to rozsekali a na závěr KEGCHARGE, který jsem nikdy moc nemusel, ale tady skvělý. Na basu hraje zpěvák ze SPASM 151 plus členové WBTD, je to hned poznat na zvuku. Pomalu se přesouváme do Emos, bicí si buď mohu vzít svoje, nebo půjčit klubové. Beru místní, dáváme krátkou zvukovku. Začátek je v 21:00, je to poslední koncert festivalu a zatím moc lidí není. Začíná se hrát opět přesně. Hrajeme jako první, klub je zpočátku poloprázdný, ale postupně se to zaplňuje. Myslím, že si postupně zvykáme na zdejší prostředí a hraje se nám čím dál tím líp. Po nás hrají  MANIPULATION, hardcorepunk z Chicaga, následují PERDITION, mnohem lepší koncert než ten v Beerlandu. Pokračují australští TEARGAS, kteří zrovna vydali své první LP. Koncert je neskutečná jízda. Hrají kombinaci crustu s japancorem, bubeník je ďábel. Na CAPITALIST CASUALTIES se rozjíždí velký most. Myslím, že nebyli ani v původním rozpisu. Spousta lidí si to užívá. Kytarista sice vypadá trochu unuděně a bubeník Haroldo hraje nevýrazný sypačky, ale pořád to má šťávu. Vrcholem večera jsou BARONESS, označovaní někdy za post metal. Jožka to označuje za blbost, ale je to neuvěřitelná podívaná, jak jednotliví členové umí hrát. Občas jim trochu ulítávají zpěvy, ale jinak neskutečný zážitek. Ještě v průběhu koncertu nakládáme aparát, nasedáme do dodávky a vyrážíme na další štaci turné, kterou je Kansas city, pouhých 1200km vzdálené město ve středu USA. Ale to už je jiný příběh.