Rozhovor z 15. čísla fanzinu FIRESTORM z léta 2007
 
 
1) Vynecháme obvyklou otázku na úvod o kapele, lze to nalézt i jinde a přejděme hned k první otázce. Nelze opomenout vaše tour do Japonska, takže i má první otázka bude týkat této věci. Report je v Hluboké orbě, takže se nebudu ptát na zážitky, kapely a podobně, spíše by mě zajímalo, co vám toto tour do této pro mnohé exotické země dalo? Jakou inspiraci jste si přenesli do kapely? Je nějaký rozdíl ve vnímání tamní scény před tím než jste ji mohli poznat a po osobní zkušenosti?
Beňo: Dalo mi to možnost vidět a zažít jedny z nejlepších koncertů mého života a to se pohybuji v punkové scéně zhruba 17 let. Možná si říkáš: Toto jsem čekal, když SYIH jsou ovlivněný japonskýma kapelama a dost z nich usrávají“, ale já vůbec nečekal, že mě totálně rozsekají z desky průměrný AGE a úplně neznámá kapela jako PADLOCK. Dále jsem si několikrát uvědomil jak to máme mnohem lehčí a přitom si toho ani nevážíme. V Japonsku neexistují zkušebny, pokud chce kapela hrát, musí si pronajmout nahrávací studio a tady zkouší, dále zde nejsou kluby nebo hospody, kde by se pořádaly koncerty, takže když chce někdo udělat koncert, musí se domluvit víc kapel a pronajmout si nahrávací studio a dopředu zaplatit 100 tisíc jenů (asi 20 000,-Kč – průměrný měsíční japonský plat), které potom vybírají na vstupném a většina koncertů se sotva zaplatí. A taky mi to dalo možnost nakoupit si množství desek, které jsem měl vždy jen nahrané na kazetě. V Japonsku seženeš opravdu skoro všechno, jediným omezením je množství peněz v tvé peněžence.
Inspirace do kapely: platí pro všechny kapely i styly: hrát naplno s maximálním nasazením – spát můžeš doma, na pódiu se chystat co nejkratší dobu – nikdo na to není zvědavý, maximální délka setu – půl hodiny – sebelepší kapela tě stejně přestává bavit a vůbec není špatný mix různých stylů – crust, japcore, emo, disbeat, dále - lidi z kapel, které ten večer hrají, vidíš pod pódiem a ještě mě napadá jedna věc – nikdy jsem v Japonsku neviděl kapelu, která by hrála ožralá, všichni to berou zodpovědně, protože pohled na někoho, kdo není schopen stát na nohách, natož udržet vlastní nástroj je fakt ubíjející + měl bych tu jeden vzkaz pro zvukaře – jste tu pro nás a my rozhodujeme, jaký chceme zvuk, tak plňte naše přání bez řečí.
A nakonec rozdíl ve vnímání před a po, no pamatuji si, jak se Filip vrátil před dvěma roky z Japonska a měsíc skuhral: „Já chci zpátky, já chci zpátky“ – tenkrát jsem kroutil hlavou, ale dnes už to chápu a chci taky zpátky.
Filip: Každý turné ti něco dá, minimálně bývá hustým testem toho, co pro tohle hraní ještě jseš schopnej obětovat a co už ne. Japonsko bylo po všech stránkách extrémnější než cokoliv, co jsme předtím zažili, ale na druhou stranu nám to na oplátku asi dalo víc než předchozí výlety po Evropě. Mně osobně určitě spoustu energie a inspirace do dalších hardcore/punkových aktivit. A znovu jsem si potvrdil to, v čem že je (mimo jiné) hardcore/punková scéna skvělá: začínáš někdy ve čtrnácti vrzáním v promrzlé garáži na starý lampový rádio a bubeník do toho mlátí na prázdný kanystry... do dveří garáže buší nasraní sousedi, kteří o patro výš neslyší vlastního slova a slibují ti fyzickou likvidaci... střih... o cca 15 let později stojíš na pódiu v Tokiu s kapelama, který by sis ani v nejdivočejším snu nepředstavil, že je vůbec někdy uvidíš. A to všechno zvládneš, aniž bys měl manažéra nebo šaškoval v televizi anebo se tvoje deska prodávala v supermarketech... nic z toho nepotřebuješ a (nejen) my jsme pro to živoucím důkazem. Když chceš, dokážeš všechno a nemusíš u toho dělat nějaké zásadní kompromisy.
Japonskej fanatismus je hodně inspirativní – oni když se do něčeho zakousnou, tak nepustí. V rámci hardcore/punku je mi to maximálně sympatické, i když smrtelně vážně míněné výzvy o tom, jak máme na pódiu rozdrtit ostatní kapely na prach, mě teda dost zaskočily. Kór když to byly kapely jako FRAMTID a EFFIGY představující absolutní špičku japonského crustu.
Strašně rád vzpomínám na lidi z kapel jako ENCROACHED, CONTRAST ATTITUDE, VOCO PROTESTA, PADLOCK, FRAMTID, J.U.U.M., DISCLOSE, VIVISICK, CROW nebo CONGA FURY, kteří se k nám chovali extrémně přátelsky a i přes nejrůznější jazykové a kulturní pseudo-bariéry jsme se v jejich přítomnosti cítili jako doma. To je myslím důležitější než hledání nějakých rozdílů a odlišností – hardcore/punk je univerzální komunikační prostředek!
Jinak naše druhé LP, které vyjde začátkem léta, bude mít i limitovanou edici 100 ks s plátěným sítotiskovým obalem a v něm bude zdarma DVD se záznamem japonského výletu plus ještě jedno překvapení.
 
2) Celou kapelu nyní tvoří „punkoví“ otcové, všichni máte nějaké to menší či větší škvrně doma. Jak moc člověk po narození potomka přehodnocuje svou zálibu v hardcore/punku? Změní to i třeba pohled člověka z pozice hráče v kapele ve vnímání koncertů a i publika, které je třeba kolikrát o 15 let mladší? Dokážete si třeba představit, že by vás vaše děti následovali v zálibě v hardcore/punku? Byli by jste za to rádi?
Beňo: První dítě se mi narodilo v 27 letech, a to je myslím doba, kdy víš, že ten hardcore/punk už bude asi na celý život – vzhledem k tomu že v tom jedeš 10 let. Takže zálibu v punku to neovlivnilo. Nejvíce jsem ale přehodnotil nakládání s časem, kdy se totálně změnily moje priority. Dřív nebyl problém chodit skoro na všechny koncerty v Brně, čtyřikrát týdně chodit na zkoušky, vysedávat v hospodě, ale najednou vidíš, že tomu nemůžeš dávat všechen svůj volný čas. Takže to začínáš mnohem víc odměřovat a dělit, ale o to víc si vážím chvílí jako jsou koncerty, turné a zkoušky, kdy si to naplno užívám.
Vnímání koncertů i publika mé otcovství a stáří zatím neovlivňuje, aspoň si to nepřipouštím: stále mám rád divoké publikum a při hraní úplně zapomínám, kolik mi je.
Vliv to má asi jen na frekvenci hraní – hrajeme jeden víkend v měsíci s výjimkou nabídek na koncerty, které nás opravdu lákají. Dále po absolvování tří evropských turné nemám nejmenší chuť hrát v zemích jako je Holandsko, Belgie a západní Německo – je to ztráta času a energie – nejlepší koncerty jsou v Československu, važme si toho a podporujme české a slovenské kapely.
A co budou dělat moje děti, tak já doufám že něco, co je bude bavit a naplňovat a jestli si vyberou hardcore/punk nebo hraní na housle, to už nechám na nich.
Filip: Já jsem se stal otcem v devětadvaceti a přehodnocování záliby v hardcore/punku u mě taky neproběhlo a to ani v sebemenším náznaku. Od narození dítěte jsme jeli dvě turné po Evropě a jedno zámořské, vydali LP desku, hráli a organizovali bezpočet koncertů, vydal jsem dvě čísla fanzinu a takhle bych mohl pokračovat dál. Moc nechápu lidi, co berou narození potomka stylem: „A kurva, teď je se vším konec, balím label, balím kapelu, přestávám jezdit na koncerty, konečně se usadím!“ To je docela legrační. Ale každej to má (doma) jinak, těžko soudit. Mě se zdá, že to jde, ale mám v pohodě práci a velmi vstřícnou a tolerantní partnerku, tak třeba mám oproti jiným lidem štěstí, nevím. I když, jak už jsi psal sám, v kapele máme děti všichni a mě se opravdu nezdá, že by to představovalo nějakou zásadnější překážku.
Na lidi na koncertech se dívám pořád stejně, ale vždycky jsem radši když nerovnost ve věkovém průměru spolu s námi trochu srovnávají lidi jako Martin Valášek, Klaus, Míra 5., Ctib, Štepán Stejskal, Barvák, GRIDE, ZEMĚŽLUČ, Luboš Vlach a další veteráni.
O tom, co bude dělat jednou moje dcera, moc nepřemýšlím, zatím jí jsou necelé tři roky a tak je to ještě daleko. Ale byl bych rád, kdyby jí bavila hudba, ať už jakákoliv, ovšem zrovna houslema (jako to dělá u svých potomků sadista Beňo) bych jí týral docela nerad. Jinak už ale čte Hlubokou orbu, posledně u fotky Páji a zpěváka BOMBENALARM vykřikovala: „Pán má zadek hatej!“ Takže se zdá, že má nakročeno správným směrem.
 
3) Na webu píšete, že jste se rozhodli koncerty také značnou měrou zaměřit na místa, které nejsou pravidelným místem jejich pořádání. Proč jste se rozhodli jít řekněme touto „neperspektivní“ cestou? Jsou lidí z míst, kde se koncerty konají pravidelně zhýčkaní a chladní? Myslíte že tomu na místech, kde nejsou koncerty často nebo vůbec je jinak?
Beňo: Zhýčkaní jsou především lidi z větších měst jako Praha a Brno, kde se konají koncerty každý týden nebo i několikrát do týdne. „Scéna“ (je to opravdu srandovní slovo) je ve velkých městech hodně rozdělená - jsou tu skupinky, které chodí jen na punk nebo na crust nebo na hardcore nebo na grindcore nebo street punk nebo na emo nebo na další jinou stylovou škatulku hardcore/punku, zatímco v malých městech, kde se koná jedna akce do měsíce, přijdou všichni, protože nic jiného není a je tak zde možnost ovlivnit další lidi, kteří se mohou pro hardcore/punk nadchnout a pokračovat. Jinak dalším fenoménem, který se v poslední době v tom našem hardcore/punku objevuje je, že lidi z větších měst (ano opět myslím Prahu a Brno) chodí hlavně na známý a provařený jména kapel a na méně známý a začínající kapely kašlou – je to vaše chyba, nevíte, o co přicházíte. Koncert pro mě do té doby neznámých BURY THE LIVING na Yachtu, na kterém bylo sotva 40 lidí, byl nejen událostí roku, ale pro mě událostí několika posledních let. Byl to koncert, kterej v tobě zůstane na celej život.
Filip: V Praze, v Brně a v Tokiu už jsme hráli mockrát, takže je fajn podívat se taky občas někam jinam, aby nám to hraní ve velkých městech příliš nezevšednělo... haha. Stává se, že v nejrůznějších zapadlých končinách (to vůbec nemyslím nějak zle!) mají lidi mnohem vstřícnější a otevřenější přístup, není to takový to protivný: „Hmmm, před měsícem jsme tady měli TRAGEDY, za měsíc přijedou SKITSYSTEM, tak se předveďte, co umíte, pobavte mě!“. Hrát na malejch místech má v sobě něco takového přitažlivého jakože tam vezeš hudbu, kterou tam slyší tak jednou do roka anebo ani to ne, je to takový průkopnický a objevitelský... taky tam většinou lidi dost chlastají a koncerty tím pádem bývají divočejší. Mými absolutními favority jsou v tomto směru Přísnötice a Vranövice odkud pochází část FESTA DESPERATO, RISPOSTY, REAKCE NA ZMĚNU, BASTO... tam jsme měli obzvlášť vydařené koncerty.
Já mám velkej respekt k lidem, kteří na malém městě nebo na vesnici vydrží a snaží se dělat nějaké ty punkové aktivity. Někdy to nebývá sranda. V Praze dostaneš všechno naservírované až pod nos. Chceš punkovej butik – vyber si. Chceš na koncert – vyber si. Chceš se živit jako barman (šatnář, uklízečka) někde v rockovém klubu – dá se. Taky spousta dřív aktivních lidí, co do hlavního města z těch menších zdrhla, už pak nedělá nic a jen konzumuje punkovou zábavu. To mi přijde dost smutný. A taky mi lezou na nervy takové ty řeči jako teď o Brně ze strany některých spoluobčanů jako: „Hmmm, teď je to tady sice fajn, kapely, koncerty.... ale to je jedno, stejně to nic moc důležitýho neznamená a za čas to zas všechno vyprchá a nic moc se nestane...“ Já znám spoustu lidí, co by si přáli, aby nebyli v okruhu padesáti kiláků od své vesnice jen a jen oni samotní, co jedou v HC/punku, co by rádi hráli v kapelách nebo chodili častěji na koncerty, ale prostě mají smůlu. Neumět se radovat ani z tak „nepodstatných“ věcí (jak pro koho – pro mě jsou to naopak DOST podstatné věci) jakože teď tady v tomhle městě a okolí hraje skoro deset kapel, co opravdu stojí za to, že vychází pět fanzinů, že jsou tu koncerty několikrát do měsíce... to se mi zdá jako hodně velká rozežranost a projev takového toho pubertálního nihilismu. Je snadný být „nihilistou“ ve dvaceti, do třicítky se buďto odděláš nebo tě to časem přejde – nejpozději při plnění rodičovských povinností.
 
4) Vaše texty nevynikají nějakým velkým optimismem. Vidíte budoucnost hodně černou? Vsadili by jste si na to, že se lidi dokážou poučit ze svých chyb a omylů, kterých jsou naše dějiny plné? Myslíte si, že až to tady půjde všechno do kytek, vznikne třeba něco jiného, lepšího, že lidi budou mezi sebou žít na principu jiných hodnot a priorit?
Beňo: Černá budoucnost, nevím co si mám pod tím přesně představit, něco jako, že dochází nerostné bohatství, začínají vypukat lokální konflikty, které přerůstají v mezinárodní boj o to kdo je získá a udrží si nadvládu nad světem, začíná docházet pitná voda, ženy přestávají rodit děti, ohlášený mesiáš stále nepřichází, v hypermarketu naproti už nemají tu výbornou slevu, končí další nekonečný seriál, ženy oznámily, že kašlou na ten náš hardcore, protože je to vůbec nezajímá, přestala vycházet Hluboká Orba, vegetariánství je nějaká sekta starejch punkáčů, nefunguje internet – chudáci internetoví punks už nemohou navštěvovat virtuální koncerty, lidský kontakt – na co vždyť je tady myspace, punk je mrtvej a lidi se nemají rádi – říkají si pravdu do očí, černé oblečení vyměnili za růžové a oranžové a já píši rozhovor pro MYA….
Určitě se někteří lidé ze svých chyb a omylů poučí, ale ne všichni budou tyto chyby považovat za chyby, někteří je mohou považovat za zdroj inspirace a pokračování a nejsem si zcela jist kam míříš, ale pokud by mělo vzniknou něco lepšího, bude to lepší pro všechny nebo jen pro privilegovanou většinu a kdo bude určovat co je lepší a co horší? Já myslím, že lidská společnost je založena na materiální nejistotě, kdy každý jedinec si chce zajistit materiální jistotu sám pro sebe a vždy bez ohledu na ostatní členy celé společnosti. Takže pokud bychom chtěli zajistit fungování společnosti na jiných základech, než je honba za materiálními statky, je nutno všem jedincům této společnosti zajistit materiální jistotu - momentálně i do budoucna nevím, jak to provést.
Filip: Beňo sice není žádnej politik (však taky stál u zrodu OPERACE ARTABAN a tam žádný „politický moudra“ nepatří!), ale v tomhle souhlasím. Ta sebevražedná tendence mít furt všeho víc a víc žere lidi a jejich aktivity jako rakovina a bohužel proti ní není imunní ani punková scéna, která se většinou snaží aspoň tvářit, že by chtěla a mohla fungovat na trochu jiných principech, než jsou vztahy tržního hospodářství a ideologie neustálého růstu. Zejména lidi, co se tím rozhodnou živit (nebo aspoň přiživovat) si hrají s ohněm a někdy to dopadá tak, že labely okrádají kapely a jiné labely, kapely okrádají svoje fandy, organizátoři fesťáků okrádají jejich návštěvníky... to je jak potravní řetězec. Snaha neustále růst, hromadit, rozšiřovat se, expandovat... mi fakt připomíná bujení rakovinových buněk a respekt patří lidem, co dokáží své aktivity ukočírovat a dlouhé roky udržovat v nějaké ještě rozumné velikosti, i když měli možnost to výměnou za pár kompromisů a ústupků dělat pohodlněji a s větším ziskem. Ti druzí nakonec stejně většinou skončí otrávení, zklamaní a cyničtí, akorát že přitom svými byznys-praktikami připraví o iluze a o nadšení spoustu dalších lidí a o tom, jak to nakonec dopadne s těmi krásnými ideály, se kterýma původně kapely nebo labely zakládali, radši vůbec nemluvím.
 
5) Považujete politiku a angažovaný pohled na věci kolem sebe za neoddělitelnou součást hardcore/punku? Jsou vám bližší kapely, jejíchž texty jsou jak předvolební agitka či kapely z texty o chlastu a zlomených srdcích? Čistě hypoteticky, je možnost, že bychom se dočkali od SEE YOU IN HELL textu o lásce?
Beňo: Před 8-10 lety bych ti odpověděl bez zaváhání samozřejmě. I dnes ti odpovím, ano, ale vidím tu angažovanost někde jinde. Když jsme zakládali naši první kapelu LOS SOMMROS (1991) bylo to pro nás všechny hodně důležité, politické texty, aktivní nebo pasivní podpora demonstrací, blokád, squatingu. Samozřejmostí bylo vegetariánství, u někoho veganství, boj za práva zvířat, vzpomínám si, že jsem přestal v 17 kouřit proto, abych nepodporoval nadnárodní korporace jako Phillip Moris – z pohledu dnešní generace punks asi čistý altruismus. A když se vrátím do minulosti a podívám se kolem sebe dnes, tak ti, co byli nejvíce aktivní a měli hubu plnou keců, tak ti nejdřív vyhořeli a s hardcore/punkem nemají nic společného, kromě minulosti. Je jasné, že pokud do toho šel někdo naplno, dával tomu maximum a přitom minimum se mu vracelo, tak se na to dříve nebo později vykašlal – přesto díky všem, které jsem na své cestě hardcore/punkem potkal. Dnes vidím angažovanost především v d.i.y. přístupu: organizování koncertů a výstav, vydávání desek a fanzinů, hraní v kapele, která si vše organizuje sama – pro někoho to může být málo politické, ale mně osobně to stačí a držím palce všem, co vydrží.
Mám rád dobré texty a dobrou muziku. Mám rád kapely, které si stojí za svým. Mám rád kapely, které se chovají podle toho, co hlásají a vážím si těch, co se raději rozpadnou, než by se přetvařovali.
Texty o lásce – bylo jich na světě napsáno tolik a přesto jí je mezi lidmi málo, čím to asi bude?!?
Filip: Je vidět, že tenhle rozhovor děláme ještě před nahráním a vydáním nové desky, protože na ní je právě většina textů naopak velmi optimistických! Teda samozřejmě nejsou to žádné jásavé vize světlých zítřků, ale spíš takový sebeposilující texty dodávající si odvahu a energii do dalších dnů a dalších činů.... jestli to teda nezní moc pateticky. Něco je tam taky z toho depresivnějšího soudku, ale už mnohem míň. Text o lásce by se jeden našel už ve starém repertoáru vzniknuvší po první návštěvě Japonska, ale není to o lásce k Japonsku, ale k Japonce (Platonické lásce! Klid, Kristýno...!), hahaha.... Uvidíme, co vznikne po návštěvě Brazílie.
 
6) Zmínil jsi vaši návštěvu Brazílie a o vašem tour v této zemi. Můžeš pospat jak jste se dostali k tomu, že nakonec pojedete do země samby produkovat český hardcore/punk? Jak moc se na dané turné těšíte a jaká jsou očekávání? Dokážete s předstihem říct, v čem bude nějaká odlišnost od turné po Japonsku? Myslíte, že ho tohle turné překoná?
Beňo: Na první část otázky odpoví mnohem lépe Filip, já bych jenom zmínil, že zde je vidět ten internacionální charakter hardcore/punkové scény, kdy na to, aby jsi mohl se svou kapelou cestovat po světě vůbec nepotřebuješ mít za sebou nějakou velkou firmu s kupou manažerů – záleží jenom na tobě, na tvé aktivitě a na tvé vytrvalosti.
Samozřejmě těším se jako na každé jiné turné – spousta zážitků, dobrých i špatných, možnost poznat novou zemi úplně jiným pohledem než jako běžný turista a očekávání – no, po přečtení Čurbyho reportu s ISACAARUM (doporučuji všem na stránkách obscene.cz) to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Odlišnost od turné po Japonsku, ta bude pravděpodobně zásadní co se týče organizace koncertů, což vyplývá z jejich zcela odlišných povah, kdy v Japonsku se počítá vše na minuty a v Jižní Americe hodina nic neznamená – zkrátka maňána.
Filip: Když u nás byla dvakrát brazilská kapela SICK TERROR (v r. 2004 a v r. 2006), tak jsme si na pár koncertech zahráli společně, některé jsme jim taky pomáhali zorganizovat a s jejich basákem Fabiem jsme si nějak tak padli do oka. Nejdřív nám slíbil vydání naší první desky na CD v Brazílii a hned potom turné. Nějakou dobu trvalo, než jsme našli čas a energii se do tohoto náročného podniku pustit, ale teď už máme nakoupené letenky, průvodce, mapy, repelent (je tam hodně komárů) a Fabio dolaďuje jednotlivé zastávky turné. Celkem by to mělo být 10 koncertů okolo poloviny října, nejdřív přiletíme do Sao Paula, pak pojedeme cca 1000 km na jih do Porto Alegre, odtamtud s cca několikasetkilometrovými přejezdy zpátky do Sao Paula, pak do Rio De Janeira a pak zase nějakých cca 1000 km na sever do hlavního města Brasília. Vypadá to na super-náročné cestování s nočními přejezdy hned po koncertech, ale už jsme zoceleni Japonskem, tak doufám, že to zvládneme v klidu. Určitě to bude na jednu stranu složitější organizačně (zvuk na koncertech, místa na spaní, hygiena…), Japonci jsou totální roboti, Brazilci to nejspíš budou brát laxněji, na druhou stranu všechny brazilské kapely, se kterýma jsme zatím hráli nebo jim dělali koncerty (SICK TERROR, ROT, F.D.S., EXECRADORES, ARMAGEDOM, SOCIAL CHAOS…), byly vždycky velmi sympatické a lidi z nich 100% zapálení do hardcore, takže je určitě na co se těšit. Navíc je tam levněji (i když letenka nás oproti Japonsku vyšla dráž) a hlavně se tam líp domluvíme anglicky. Část koncertů máme odehrát po boku finských RATTUS, což je stará punková legenda z poč. 80. let, co znova začala fungovat. V Brazílii jsou obrovsky populární (v 80. letech jim tam vycházely represy jejich desek), dají se tedy očekávat klidně návštěvy přes tisíc lidí a koncerty v docela velkých sálech, z čehož mám kapku obavu… no, uvidíme. Bude to velká zkušenost a určitě nás to zase někam posune a nakopne (nebo ukope a rozpadneme se, haha?) v dalším směřování stejně tak jako předchozí turné.
 
7) Pro mě až moc kapel zpívá o válce. Kapely, jež jsou z míst stabilních, bez možnosti konfliktu, mají polovinu alba z texty o tomhle tématu, nepřijde vám to trochu absurdní? Není to až spíše komické o tomhle zpívat, když většina z nich válku zná jen z televize a z novin a osobně ji nezažili? Nejsou kapely, pro něž je střelba krutá minulost nebo denní chleba, hodnověrnější?
Beňo: Odpovím ti tak trochu otázkou, kolik lidí vidělo vivisekci na vlastní oči, kolik jich vidělo nebo dělalo pokusy na zvířatech, kolik lidí vidělo nebo navštívilo kožešinové farmy, kolik lidí vidělo zabíjení zvířat na jatkách nebo jen doma na dvorku – já osobně jsem nic z toho nezažil (tím myslím, že bych byl přímým účastníkem) a přesto stále považuji za důležité aby se o tom mluvilo, zpívalo nebo psalo a když o tom zpívalo už tisíce kapel tisíce textů, tak je to stále málo. Dále, kolik míst, kde probíhají nějaké „válečné konflity“ má nějakou fungující punk/hardcorovou scénu, s výjimkou Izraele mě nic moc nenapadá – což je asi pochopitelný, když bojuješ o holý život není čas na zakládání kapel. Jinak předpokládám, že těmi stabilními zeměmi myslíš západní Evropu, která se přímo těchto konfliktů sice nezúčastňuje, ale mnohdy podporuje (materiálně nebo verbálně) tu stranu, která je pro její politické představitele výhodnější a na oplátku je tato země občas poctěna návštěvou některých teroristů, kteří ji jako výraz vděčnosti za politickou intervenci podarují nějakou tou vybuchnutou bombou. Já myslím, že díky globalizaci se jako občané nějaké konkrétní země nepřímo účastníme na válečném konfliktu probíhajícím v úplně jiné zemi a buď o tom nevíme a nebo se nikdy nedovíme. Ale abych zbytečně netlachal, pokud to ta kapela myslí upřímně a není to jen doplněk k jejich image - pyramidy, nábojáky, bodliny, kérky, chlast a texty o válce tak proč ne.
Filip: Spousta kapel má texty o ničem, protože prostě neví o čem zpívat anebo jak to napsat a když nemáš co říct, je vždycky jednodušší se kouknout, co říká tvá oblíbená kapela – a válka je jedním z nejčastějších témat punkových textů. Nechtěl bych to soudit nějak paušálně, je to případ od případu, některým kapelám to věřím - u některých mě při čtení textů opravdu běhá mráz po zádech… speciálně texty WORLD BURNS TO DEATH jsou v tomto velmi autentické – týpci jsou sice z Texasu a tak tam naposledy měli válku Severu proti Jihu, ale ve svých textech často zpracovávají konkrétní válečné konflikty na základě odborné literatury, mají tam konkrétní popisy válečných hrůz, citáty z knížek atd., je vidět že si s tím dali práci a výsledek se dostavil. A pak je samozřejmě spousta kapel, o kterých psal Beňo, pro které je to jen součást image. Bylo by fajn, kdyby víc crusterů a punx projevovalo svou starost o válečná témata i jinak než posloucháním desek SKITSYSTEM a kdyby vedle koncertů občas podpořili třeba demonstraci proti výstavbě amerického radaru nebo proti konání zbrojního veletrhu. Ale to je bohužel čirá utopie a co pamatuju, tak v české scéně cca od pol. 90. let (kdy skončilo počáteční plošné nadšení pro političtější aktivity) vždycky byla.
 
8) Nejste v undergroundu žádnými nováčky, takže se zeptám, zda-li jste za ty roky neměli chuť s tím vším seknout, vysrat se na koncerty a na hardcore/punk, začít třeba okopávat zahrádku či se dát na dráhu byznysmena? Byl nějaký okamžik ve všem životě, kdy jste zvažovali, že už je na čase dát tomuhle křepčení sbohem?
Beňo: Než jsem si přečetl tuhle otázku tak mě to opravdu nikdy nenapadlo, ani o tom přemýšlet, i když je jasný, že pro spoustu lidí je ten hardcore/punk jen taková přestupní stanice na jejich cestě životem a většinová společnost to spojuje s takovým tím náctiletým blbnutím. Nevím, co mám říct, když slyším od svých vrstevníků nebo i od mladších lidí : „Jo, punk, hardcore, to jsem taky poslouchal když jsem byl mladej“ a tobě je 35 a valíš v tom dál. Okamžik, že dám tomu všemu sbohem ještě nikdy nenastal a doufám, že až nastane, tak budu v důchodě.
Filip: Zahrádku okopávám… to doufám v žádným rozporu s punkem není, stejně tak jako členství ve Svazu zahrádkářů! Za týden jdeme s celou rodinou na demonstraci za zachování zahrádkářských kolonií v Brně! Kdys byl naposledy na nějaké demonstraci ty?
Nad tím, co mi hardcore/punk dává a bere a hlavně nad tím, co mě na něm baví a co už ne, přemýšlím dost často, v posledních letech obzvlášť. Zjišťuju, že u některých věcí, co mě dřív opravdu bavily a naplňovaly, to už dnes tolik nefunguje, možná je to záležitost stereotypu, opotřebovanosti anebo toho, že dnešní scéna je v některých ohledech jiná než dřív. Žijeme v době totální přesycenosti a uspěchanosti a alespoň já už si řadu věcí nedokážu užít tolik jako dřív. Ať už jde o desky, o koncerty, o turné… Řekl bych, že dnes mají všemožné projevy punkové tvořivosti mnohem menší dopad než třeba v 90. letech – tehdy sis koupil desku a poslouchal jí měsíc, dnes ji sjedeš dvakrát a končí někde hluboko ve sbírce, odkud jí stejně X dalších týdnů nemáš čas ani chuť vytáhnout a to je ještě ta lepší varianta, kdy si desku aspoň koupíš – spousta lidí už jen stahuje hudbu z internetu. Koupil sis fanzin a hned jsi psal třístránkovej dopis vydavateli. Tehdejší distributoři mívali na konci seznamu napsáno „Když si něco objednáváte, nepište jen jednu větu „chci to a to“, napište něco víc o sobě, o svých aktivitách atd.!“ – no, zkus něco takovýho dnes, haha… Dřív šlo lidem i kapelám na pódiu víc o komunikaci, lidi spolu víc diskutovali, psali si dopisy, ve fanzinech se neustále o něčem polemizovalo… dnes je spousta hardcoristů schopná tak maximálně opileckých blábolů na baru. O koncertech ani nemluvím, těch je dnes tolik, že málokterej v tobě opravdu zanechá hlubší dojem, někdy už to bývá docela rutina a návštěvnost jde permanentně dolů a to úplně všude. Jsem z toho trochu otrávenej, na druhou stranu se snažím být aktivní v různých směrech od kapely, přes vydávání fanzinu, spoluvydávání desek až po organizování koncertů a na všem si hledám něco pozitivního, co by ty negativní stránky vykompenzovalo. Maximálně přemýšlím občas o tom, jestli něčeho z toho nenechat a napřít energii do něčeho jiného, ale že bych se na hardcore/punk vykašlal kompletně, to určitě ne, to nehrozí myslím ani v tom důchodu.
 
9) A na závěr se ještě vrátím k myšlence do it yourself? Nepřijde vám, že v poslední době je už tahle idea překonána? Že už nemá takový duch a potenciál jako před několika lety? Že tenhle balíček hodnot už jen slouží jako odpichový můstek pro to, jak ho nejlíp vykrást, vyvést se na něm? Má třeba diy ještě takový potenciál někoho oslovit? Dodat mu nadšení ze své vlastní práce, na které neparazituje tuna ziskuchtivých patolízalů?
Beňo: Idea do it yourself a překonána, to snad nemyslíš vážně, na tom je pro mě ten punk/hardcore postavený a bez tohoto přístupu by mě to asi přestalo bavit. Dělat si věci po svým, žádné schvalování nižším vedením potom vyšším vedením, žádné žádosti, žádné doprošování, klanění, patolízalství – udělej si sám, ale taky to znamená, že za to co děláš poneseš odpovědnost.
Samozřejmě každý máme nějaká ta měřítka co jako ještě ano a co už ne, protože striktním rozdělováním na černé a bílé bychom asi velice rychle skončili a každý, kdo se rozhodne punk/hardcorem živit se vždy dostává na tenký led a jakmile tě to jednou živí začneš úplně jinak myslet. A opět se zde nabízí otázka co je a co není DIY, je punkový byznys nějaký lepší než ten ostatní byznys – já myslím že ne, funguje na stejných principech – vydělat a produkovat stále větší a větší zisk (1 dodávka – 2 dodávky – 10 dodávek a jde to dál a dál) – je to špatný, já myslím že na tohle se nedá jednoznačně odpovědět a je to o individuálním přístupu – a proto bych všechny neházel do jednoho pytle, ale individuálně posuzoval. To, že idea d.i.y. slouží jako odpichový můstek letos potvrdili chlapci organizující Fluff fest a debata kolem nich na czechcoru, já sám jsem se zúčastnil dvou ročníků vždy mi bylo na blití ze záchodů a umýváren, kde aby si mohl člověk umýt ruce se musel brodit 10 cm chcánek. Když se po skončení fesťáku objevilo pár kritických hlasů na adresu organizátorů, tak tito skvělí organizátoři všechny vypičovali slovy: „Co si to dovolujete nás kritizovat, víte kolik je práce kolem fesťáku!?“ A další rok to vypadalo se záchody úplně stejně. Chlapci z Fluffu sice milují hardcore a dělají to pro nás, ale především milují peníze, který jim cinkají v peněžence, takže dík za vaši vypočítavou obětavost, ale mě tam už nikdy neuvidíte.
Filip: Davide, Davide, my tady celej rozhovor básníme o tom, jak jsme díky do it yourself filosofii procestovali celej svět a z kapely si udělali v podstatě levnou cestovní kancelář a ty se pak ptáš, jestli ta myšlenka není už překonána?!? Jistěže není. Vždycky byly kapely nebo labely, co se v určitém stádiu popularity rozhodly dát celému D.I.Y. sbohem a proměnily svoje fungování v tvrdý byznys, ale vždycky taky bylo mnohonásobně víc kapel, co se rozhodly si dělat věci po svým (vydávání desek, organizování koncertů atd.) namísto poníženého posílání demokazet mamutím firmám a žebrání o účast na velkých festivalech. Hardcore/punk bez D.I.Y. by aspoň pro mě neměl skoro žádnej význam, kapelám na velkých labelech z 99% nevěřím, neposlouchám je, nechodím na jejich koncerty… zajímá mě punk, ne rockstars.
Otázka živení se punkem je ošemetná a má spoustu „ale“, už jsem to taky nakousl v jedné z předchozích odpovědí. Já bych do toho nejspíš nešel, měl bych strach, že se z toho, co je pro mě důležitý a co mě baví, najednou stane běžná práce se vším, co k ní patří. Že najednou budu nucenej dělat věci, který bych normálně nedělal, že začnu brát ostatní labely nebo kapely jako otravnou konkurenci (protože „hardcore trh“ a jeho kupní síla jsou omezené a když prodá jeden měsíc víc desek jeden, tak jich prodá druhej míň), že začnu tisknout pirátské nášivky a placky s motivama kapel, které mě stejně nezajímají (anebo s politickýma motivama aniž bych jim věřil), jen proto, abych se uživil, že začnu koukat na ostatní punx jako na zákazníky, co mě přispívají na chleba nebo na hypotéku, že budu cpát reklamy do médií, ze kterých je mi na blití a nakonec mě to stejně i přes veškerou snahu semele a dotlačí k tomu, že můj byznys bude jako každej jinej, protože nežijeme v žádné idealistické anarchistické společnosti vzájemné kooperace, ale v tržním hospodářství a všechny ostatní subjekty, se kterýma přicházíš do styku (obchody, kluby, tiskárna, lisovna…) působí na tvrdě kapitalistických principech. Věřím (doufám), že těch pár lidí, co se tím u nás živí a ke kterým mám já osobně velký respekt, má toto nějak vyřešené anebo nad tím aspoň přemýšlí.
Druhá strana mince samozřejmě je, jací jsme my vůbec pankáči když chodíme na osm hodin denně do práce, máme rodiny, posíláme děti do školy, platíme hypotéky, máme byty, baráky, manželky, auta… a pak se dvakrát do měsíce z tohoto koloběhu utrhneme na koncert. To je pak možná na místě námitka od někoho, kdo se rozhodl tím živit, že on se aspoň v rámci těch osmi hodin denně z té společnosti trochu vymanil minimálně tím, že je sám sobě šéfem…
D.I.Y. je pro mě synonymem pro kreativitu a sebevyjádření, které nejsou svazovány diktátem peněz a v případě hudby diktátem hudebního byznysu. Pro mě to znamená mj. inspiraci a autentičnost a ty jen těžko hledám někde, kde cítím za byť na první pohled sebedokonalejším dílem snahu ze mě především vytáhnout prachy. Anebo někde, kde si obratný pan podnikatel udělal z hardcore/punkové (či jiné) kultury, resp. jejích projevů (hudba, hadry) pásovou výrobu a své zboží chrlí mezi masy. Doufám, že v nové podobě Move Your Ass už žádné reklamy na skinheadské hadry nebudou. Díky za rozhovor!